Musíme být vegetariány? Vyrůstala jsem v rodině vegetariánů v době a na místě, které tento návyk považovalo za rozmazlenost, vybíravost a komplikace. Dnes je stav o mnoho lepší a přitom u nás pořád tak málo rozšířený (1-2%).
I když jsem v sobě vedla dlouhé filozofické debaty a rozepře, během těhotenství jsem začla jíst maso a pokračuji v tom doteď, nicméně pod určitými pravidly a s určitou vizí – došlo mi totiž, že byť je vegetariánství a veganství určitá cesta ke zlepšení stavu životního prostředí, má to jeden veliký háček. V tuto chvíli si lidé volí vegetariánství/veganství z vlastního přesvědčení – a budou tak vždy dělat sami za sebe. Aby to mělo nějaký dopad na životní prostředí, musela by na tento trend přistoupit drtivá většina společnosti.
Lidé jsou jako kobylky
A drtivá většina společnosti si bude brát, dokud je co brát. Bylo to tak, je to tak a taky to tak bude, dokud se nějakým zásadním způsobem nezmění naše mozky. Je to fakt, který bychom měli přijmout a ne s ním bojovat.
Dohadovat se o tom, jestli máme nebo nemáme jako lidstvo jíst maso je asi jako hledání toho „správného“ náboženství. Je to volba, rozhodnutí a cesta pro jednotlivce.
Filozofický pohled
Když se na tuto problematiku jedení/nejedení zvířat a jejich produktů (zneužívání zvířat) podívám z čistě filozického hlediska, můj osobní názor inklinuje k podpoře vegetariánství. Jsem přesvědčená, že dokud zvířeti nabídneme důstojné životní podmínky a umožníme mu naplnit svojí roli, je to náš přínos celku a můžeme si od zvířete „vypůjčit“ mléko, vlnu nebo med za podmínky, že produkty v této kvalitě nejsme schopni získat jinak.
Potravinový řetězec je nepsaná dohoda cykličnosti, koloběhu přírody. Stádo zeber se nebude zlobit na smečku lvů, kteří ulovili zraněný kus. Můžou truchlit (a spousta druhů zvířat to i dělá), ale není tam žádná zášť. Je to běh věcí, masozřavci musí žrát, stejně tak jako býložravci. Uhynulá zvířata pak opět poskytnou živiny pro růst vegetace, která poskytne živiny pro růst býložravců, kteří jsou loveni masožravci a tak dále a tak dále. Koloběh je uzavřen, cyklus je splněn.
Těžko si představíte lva, který by z přesvědčení přestal lovit gazely a obstaral si zdroj potravy jinak. Kromě toho, že na to jeho tělo ani není stavěné, tak ho to v první řadě ani nenapadne. A to vnímám jako klíčový moment toho, jestli by zvíře (nebo člověk) mělo něco dělat nebo ne. Jako člověk disponujeme intelektem a abstraktním myšlením, které nám toto umožňuje. Zároveň máme už i technologie, které nám umožní získat plnohodnotný zdroj živin jinými způsoby, než zabíjením zvířat. To jsou pro mě dvě splněné, naprosto jasné podmínky a tak v mnoha případech považuji konzumaci masa člověkem za zvykové. Je to dobré, je to symbol a hlavně můžeme.
Problém je, že naše mozky jsou stejné jako před tisícem let.
Překážkou myšlení lidí a posléze finanční důvody, kdy jsou tyto „alternativní zdroje“ potravy pro mnoho lidí stále finančně nedostupné. Věřím, že se to ale s časem stane nejen normou, ale (bohužel) možná i nezbytností.
Ten velký problém nastává v momentě, kdy je tento potravinový koloběh narušen a smlouva porušena. Lidé zneužívají hojnosti přírody ve všech ohledech. Příroda ale netrestá přímo. Jak bychom se asi chovali, kdybychom za každý pokácený strom ztratili jeden prst? To se ovšem neděje. Příroda chce dávat všem, zcela nesobecky, nikoho nebrzdí ani neomezuje. A lidé si berou a berou, ale nevracejí. Bohužel to už zašlo příliš daleko a tak se příroda hroutí a nepřímo nám ubližuje (a bohužel to ještě plně nevidíme).
Pohled očima hinduismu
Na tuto problematiku se mi líbí i pohled hinduistů. Tam totiž v principu nerozlišují mezi tím, jestli jíme rybu nebo bobuli. V obou případech jsme spáchali násilí na jiném organismu, vzali jsme si něco pro to, abychom naplnili vlastní potřebu. Je to ale přirozený proces, jak udržovat sám sebe při životě. I ten keř si bral živiny z půdy a ryba jedla jinou rybu. To, co musíme, je to dělat tak, abychom způsobili co nejmenší škodu (nepřejídat se, neplýtvat jídlem, neznehodnocovat ho).
Dalším aspektem toho, co jíst nebo nejíst vychází z evoluce. Organismy, které nám jsou nejvíce vzdálené (mikroorganismy, ryby, rostliny) jsou pro konzumaci nejlepší, zatímco zvířata, která nám jsou nejblíže a zvířata, která projevují emoce by se neměly jíst z toho důvodu, že s jejich konzumací přebíráme i jejich karmu (paměť) a tím pádem škodíme sami sobě, pokud třeba zvíře nežilo v ideálních podmínkách. To je samozřejmě trochu zjednodušený pohled, ale i tak s ním z velké části souzním a řídím se jím.
Co by lidstvu pomohlo spíš?
Jinými slovy, sama za sebe vnímám rozhodnutí být vegetariánem/veganem jako čistě osobní rozhodnutí, které má přínos spíš z osobního hlediska.
Pro společnost vnímám jako mnohem důležtiější a smysluplnější investice do hledání způsobů a řešení, jak produkci masa (ale také pěstování zeleniny) dělat udržitelně. Ať už to je akvaponie, cvrččí farmy nebo maso pěstované ze zkumavky, to všechno jsou cesty, kterými nám moderní věda umožňuje jít. A měli bychom jimi jít.
Pokud vás toto téma zajímá víc, můžete si přečíst můj článek vedle, ve kterém se věnuji myšlence udržitelnosti a sdílím svojí vizi udržitelného života.
Napsat komentář