Můj příběh poporodních psychických problémů

Říká se, že jakákoliv deprese vzniká z těžkého nenaplnení očekávání a nemožnosti změnit realitu. O porodu se strašně moc mluví a já jako zodpovědná máma jsem si všechno podrobně nastudovala, aby byl příchod nového človíčka pro nás všechny pokud možno co nejsnazší.

---

Pro doplnění všech okolností, moje těhotenství se událo o rok dříve, než bylo plánováno. V ten rok jsme se zrovna stěhovali a plánovali svatbu, což jsou všechno velké životní události stresující samy o sobě. Aby toho nebylo málo, v druhém trimestru mě přepadla ledvinová kolika a hrozil mi předčasný porod + podle lékařů malý nedostatečně prospíval (rozuměj byl menší, než je průměr). Poslední tři měsíce jsem si proležela na lůžku zobajíc hromadou hořčíku a děsící se vyvolávaným porodem, který mi slibovali – podle nějakých statistik dochází u menších dětí po plánovaném termínu porodu k nečekaným úmrtím.

No, přišla Coronavirová krize a moje plány o porodu s dulou a manželem, bondingu a nonstop přítomnosti miminka na pokoji se mnou (četla jsem, jak se v některých nemocnicích u covidových matek děti odebírají, aby se nenakazily) se začaly bortit jako domeček z karet. Jestli toho všeho nebylo málo, tak hřebíček do rakve zasadil pobyt v porodnici. Zkrátka a jednoduše, v těhotenství se toho v mém životě dělo FAKT HODNĚ a následně mi i pak tři psychologové nezávisle na sobě řekli, že by byo s podivem, kdybych neskončila s psychikou v háji a že jsem to vlastně ještě ustála hodně dobře.

Nicméně zpátky k době před porodem. Naštěstí jsem rodila v období, kdy už byli otcové u porodu povoleni a jak jsem se celkově tak hodně upínala na to, aby byl porod v pohodě, nějak jsem přešla myšlenky na to, co bude potom. Ze všech možných stran jsem slyšela, jak jsou šestinedělí a zhruba první tři měsíce náročný, ale že se to pak spraví… Vlastně jsem tak trochu žila ve zvláštní iluzi, že me porod osvobodí od těhotenských nepžíjemností, nějak překlepu šestinedělí a pak zase začnu zvolna pracovat (jsem grafik na volné noze). Ha. Ha. Ha. Takhle šeredně jsem se v životě nespletla.

Abych to shrnula, porod byl dlouhý a velmi náročný, ale přirozený a vesměs takový, jak jsem ho očekávala a nic mě nezaskočilo, protože jsem byla dobře fyzicky i psychicky připravená. Ze zásahů zvenčí byl jen neohlášený hamilton hned na začátku, ke konci potom dvakrát podání léků proti bolesti a úplně ke konci, kdy mi docházely síly a mizely kontrakce, mi byl podán oxytocin a proveden nástřih. Takže v rámci nějakých standardních kolejí, i když ne zcela dle mých představit.

Jenže ten skutečný problém nastal hned po porodu – bonding na pět minut v zavinovačce, protože syn mrzne (měl jen 2,5 kg), rozloučení s manželem na chodbě za jízdy na křesle (ani pusu jsme si nestihli dát) a pak jsem půl dne ležela sama na čtyřlůžkovém pokoji. To bylo pro mě to skutečné trauma. Byla jsem ale tak mimo ze všeho, že jsem jen ležela a čekala, až mi malého přivezou. Nekonečně dlouho ho kontrolovali, protože kvůli nižší porodní váze měli obavy o jeho zdraví. Byla jsem tak „naspeedovaná“, že jsem neměla ani fyzickou, ani psychickou potřebu spát nebo odpočívat. Po dvou probdělých nocích mi přišlo lepší obepisovat kamarády a známé s tou úžasnou novinkou, že se nám narodilo zdravé dítko, protože určitá nervozita mi absolutně nedovolila jen tak ležet a odpočívat. Nevěděla jsem, jak důležitý je odpočinek po porodu, nikdo mi to neřekl. Pak mi jen přišlo divné, že jinou maminku, kterou obstarávala jiná sestra chodili kontrolovat, jestli spí. Ona spala, já ne.

Byla jsem bez miminka na čtyřlůžkovém pokoji, kde bylo ve dne v noci světlo, hluk a strašné teplo. Tím se zadělalo na všechny ostatní problémy! Pokud ještě někdy budu rodit (o čemž ještě stále silně pochybuju), budu chtít ambulantní porod, pokud to stav umožní. Můj nakonec týdenní pobyt v nemocnici mě vyčerpal víc než samotný porod (vážně).

Ze začátku jsem netušila (ani nikdo z rodiny), co mi je. A to se může týkat i mnoho z vás. Jen jsem byla po porodu šílene moc vyzířena. Nechala jsem si udělat krevní obraz, rozbor hormonů štítně žlázy, všechno v pohodě. Jen jsem ležela celý dny v zatemněné mistnosti v posteli. Nesnesla jsem světlo, hluk, moc vjemů. Hodně jsem se lekala. Měla jsem doslova nervy na pochodu. Nemohla jsem spát ani jíst. Občas jsem se nekontrolovatelně třásla, jazyk jsem měla malinově rudý. První dny ani nevím, kdo a jak se staral o malého. Byla jsem úplně mimo.

V porodnici jsem malýho viděla jen na kojení, protože mi dali cévku – asi z psychiky jsem proste nemohla čůrat víc jak dva dny. A teda ani spat a moc jíst. Třetí den bez spánku (pořád na čtyřlůžkovém pokoji, šílený vedro, žádný kyslík, moc světla a řev tří dalších dětí), kdy jsem škemrala o prášek na spaní (a nedali mi ho, protože bych se nemohla starat o melého – což nedává smysl, prootže byl stejně většinu času na sesterně), mě z té vší zoufalosti, psychckého i fyzického vypětí chytla první panická ataka. Bylo to nejspíš spojený i se spuštěním lakace. Už tak ze všeho vyschízovaná jsem upřímně myslela, ze mám infarkt. Bylo mi opravdu příšerně, začla jsem už i vidět tunel a tak jsem s řevem zmobilizovala ve sve panice tři oddělení, protože jsem byla přesvědčená, že umírám. Jedna mladá sestřička si mě asi bude pamatovat nadosmrti, prootže jsem ji říkala, co přesně má vyřídit mojí rodině… Nicméně všichni byli tak pomalí a bezradní (studovali asi nekecám 10 minut návod na to, jak napojit na mě EKG), že kdybych skutečně infarkt měla, asi už je po mě… 🙂 Po této noci hrůzy a návštěvě psychiatra se mi podařilo v době přísného zákazu návštěv doslova v breku vyškemrat, abych aspoň mohla vidět manžela. S malým jsme pak společně strávili chvilku a já se konečně cítila “doma”. Tohle bylo to jediný, co jsem přesně po porodu potřebovala. Klid, miminko a manžela. Bohužel to nemělo dlouhého trvání a já jen škemrala, abych mohla domů nebo aby u mě mohl manžel zůstat… marně. Nadopovali mě o to víc nějakým šíleným svinstvem, nemohla jsem dva dny kojit, ale přesto se mi díkybohu rozjela laktace ve velkém…

První den doma z porodnice mi ještě volali rychlou, protože o mě měli šílený strach. Ukázalo se, že se jedná o celkem běžný stav z vyčerpání, který lze vyřešit jen spánkem. Ale to jde blbě, když nejde spát, že. Takže mi předepsali léky na spaní. Tu jednu noc malého hlídala mamka a dodneška si to pamatuju jako jendu z největších hrůz, protože jsem po tom prášku usla jen napůl, měla jsem děsivé halucinace a úzkosti, ale fyzicky jsem se nemohla pohnout. Nicméně i tak jsem se druhý den cítila o něco lépe, nejspíš i to málo mému tělu stačilo kvůli té strašné spánkové deprivaci.

Moje šestinedělí se neslo na vlně propadů a mírných vzestupů. První dny doma z porodnice jsem byla na smrt unavená. Opravdu jsem se sotva zvedla z postele, potřebovala jsem asistenci při všem, byla jsem totální troska. Byla jsem přesvědčená, že umřu. Kromě šílených úzkostí, které mi nedovolily jíst a spát (když už jsem na hodinu usnula, probudily mě šílené noční můry a děsy), měla depresi, která mi zase nedovolila vstát z postele.

Různě se střídaly a prolínaly pocity úzkosti, deprese a vtíravých myšlenek. Do toho jsem cítila neskutečnou vinu kvůli pocitu odcizení od malého. Že pro něj nejsem dost dobrá. Neměla jsem k němu vztah. V porodnici jsem ho viděla jen na kojení a doma jsem zase využila každé příležitosti se ho zbavit. Kolikrát jsem jeho pláč i ignorovala. Nebyla jsem schopna vstát z postele. Cítila jsem se jako stvůra. Chtěla jsem jen spát nebo nebýt. Střídaly se momenty euforické radosti a pláče, že mám malého a jse zdraví, s pocity totálního zoufalství, viny a studu z pocitu, že se o malého nedokážu postarat, nebo že se starám špatně.

Pak přišel manžel s tím, že to vypadá na poporodní depresi. A mě hrozně uklidnilo, že to není nic fyzickýho. Mé úzkosti rozjížděl hlavně strach o svoje zdraví. A tak jsem se rozhodla s tím bojovat a vydržet to. Protože u nás doma se nikdy na psychiku nehrálo, když byl problém, řeklo se „nehraj divadlo a servi to“. Myslela jsem, že to přejde do pár týdnů. Nejpozději do konce šestinedělí. Nastavila jsem si pevný režim a doslova jsem bojovala a byla na sebe pes. Trochu to pomohlo. Byly dny lepší a dny zase totalních a nečekaných propadů, ze kterych jsem se hrabala dlouho a jen částečně. Byla jsem rozlamaná na tisíc kousků, pocity marnosti, strachu, naprosté apatie a nechuti se zvednout z postele střídaly panické stavy a ty zae střídaly pocity viny. Nechtěla jsem trávit čas s malým a byla jsem ráda, kdykoliv byl pryč ode mě. Nedokázala jsem s ním navázat kontakt, vnímala jsem ho jako zdroj mé bolesti.

V jeden moment, zhruba kolem druhého týdne jsem měla jsem pocit, že už nemůžu dál a potřebuju pomoc. Po extrémně zdlouhavém hledání pomoci mi z nemocnice, kde jsem rodila, prepředepsali po telefonu antidepresiva a anxiolytika. A to stylem, že velmi nepříjemná dokorka mi típla hovor v polovině mého dotazu. A já se najednou citila v pasti. Měla jsem strašný strach ty léky začít brát (bez vstupní konzultace, jaký by byl vliv na kojení, vliv na mě atd. – prostě to rozjíždělo další úzkosti). Nakonec jsem se rozhodla antidepresiva nebrat, protože měly začít zabírat až nejdřív za čtyři týdny a to byla přesně doba konce šestinedělí. Rozhodla jsem se vytrvat. Kojila jsem, protože jsem myslela, že je to pro všechny nejlepší – tak mi to aspoň všichni říkali. Neměli jsme s kojením žádné problémy, všechno fungovalo, jak má – až na to, že mi po každém kojení ubývaly síly a cítila jsem paniku. Bojovala jsem. Ale ztrácela jsem se.

Nedokázala jsem nést tu ohromnou zodpovědnost. Děsila mě představa toho, že jen na mě závisi jeho přežití, že bych ho mohla svojí neschopností zabít. Jsem pro něj zdroj jídla, tepla, bezpečí atd. Navíc mě děsilo, že cokoliv, co jsem do té doby měla pro sebe osvědčené jsem nemohla použít – mluvím hlavně o různých lécích, doplňcích stravy a bylinkách. Většina toho je během kojení zakázaná. Cítila jsem se jako lovené zvíře zahnané do kouta. Navíc jsem se uměle stavila do extrémně zodpovědné role, která mě ve výsledku ještě víc ubíjela. Začla jsem mít děsivé myšlenky.

Co když se můj stav zhorší natolik, ze mě odvezou na psychiatrii? 
Co když se opravdu zbláznim? 
Co když se jednou neovládnu a třeba ho vyhodím z okna? 
Co když vytáhnu ze skříně ten brutálně ostrý kuchyňský nůž a podříznu ho? Nebo manžela, protože si tak hezky v klidu spinká celou noc v obýváku??! 

Tak tohle přesně byla ta stopka. I když se tyhle myšlenky nacházely jen pramálo v realitě, bylo to pro mě natolik děsivé, že jsem si řekla A DOST! Tenhle propad přišel na konci šestinedělí a mě konečně došlo, že to sama nezvládnu a že to bude jen horší. Že mám opravdu porouchanou hlavu. Nic z toho bych nikdy neudělala, děsila jsem se smrti, nechtěla jsem sobě nebo někomu jinému ublížit, milovala jsem manžela a začla jsem chvilkami milovat i malýho a stejně jsem měla takový myšlenky!

Když jsem si připočetla své divoké noční můry, které mi umožnily spát zhruba 20 min v kuse a neschopnost jíst, usoudila jsem, že tohle prostě MUSÍ skončit. Za každou cenu a jakkoliv. Ihned jsme jeli na psychiatrickou pohotovost a mně byla předepsaná divoká trojkombinace.

Můj stav byl natolik problematický, že po důkladném zvážení všech pro a proti se doktor rozhodl předepsat antidepresiva zlepšující spánek a chuť k jídlu, ovšem neslčitelné s kojeném. Zástava kojení už ale byla nasnadě, protože mě neskutečně fyzicky vyčerpávalo (souhrou okolností jsem byla podvyživená a nešlo mi přibrat) a spouštělo úzkostné stavy. A já se nakonec ocitla v situaci, kterou jsem od začátku vůbec nechtěla, staly se všechny věci, kterých jsem se děsila. Všude jsem četla, jak je kojení lék na všehcno a nejzdravější pro matku i dítě. Trápila mě představa ukončení kojení, protože jsme neměli žádné jiné problémy – jak jsem tak četla ty příspevky zoufalých maminek s krvavýma bradavkama a nepřibírajícíma dětma, cítila jsem se aspoň v jedné věci dobře – jako funkční máma. A teď bych se té jediné věci měla vzdát?!

Nakonec jsem souhlasila s postupem lékaře a jsem v zásadě ráda. Zpětně jsem si uvědomila, že patřím do skupiny žen, kterým kojení fyziologicky způsobuje problémy kvůli přirozeně nižším hladinám dopaminu. Možná bych se za jiných okolností s touto nevýhodou porvala, ale v tento moment to bylo jediné rozumné řešení. Nakonec jsem za to vděčná, i když to bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí mého života. Na druhou stranu mi trvalo v terapii ještě několik měsíců se toto rozhodnutí vůči synovi odpustit a přestat si ho vyčítat.

Po návratu od psychiatra mě najednou zaplavila úleva. Měla jsem pocit, že to je řešitelný. A hlavně jsem si uvědomila, že nemusím trpět. Proč být na sebe zlá? Nic špatného jsem přece neudělala, jen jsem nemocná. Možná jsem si v minulosti svým chovaním zasela nějaké semínko, ze kterého se za určitých podmínek vyklubaly tyhle stavy – to ale teď nebylo podstatný, to podstatný bylo, že prostě a jednoduše není důvod si cokoliv vyčítat nebo se za svůj stav stydět. Někdo má nemocnou nohu, někdo duši. Podstatný je dát se zase dohromady a být tu pro rodinu.

Ukončením kojení mi z beder odpadla velká zátěž a zodpovědnost. Zároveň se přechodem na umělé mléko prodloužil interval buzení na krmení, v noci se mohl starat někdo jiný než já a mně bylo umožněno se vyspat. Což by nepřišlo hned tak samo, stalo se tak s pomocí antidepresiv. Ty na spánek zabraly ihned. Měly silný sedační účinek a tak jsem byla v noci ráda, že jsem fyzicky byla schopná vstát a neomdlít při tom – i při nejnižší dávce. Jsem hodně citlivá na všechny látky.

Ještě před nasazením antidepresiv jsem praktikovala snad všechny věci, které zmiňuji ve svém velmi obsáhlém kompilátu na toto téma. Nicméně ukončení kojení a nasazení antidepresiv, které mi umožnily alespoň trochu spát (byť nekvalitně) bylo to řešení, které ukončilo můj začarovaný kruh plný bolesti a výčitek. Dál jsem praktikovala podpůrné techniky a začla jsem docházet na terapii. O účinnosti terapie bychom mohli polemizovat, nicméně se tvrdí, že jen to, že se člověk odhodlá pro takovou věc je součástí ozdravného procesu.

Než mi začaly antidepresila zabírat, užívala jsem souběžně při potížích anxyolitika. Ještě před plným účinkem antidepresiv jsem měla ještě jednu hnusnou panickou ataku, která končila voláním RZS. Skončila jsem vyklepaná na židličce v ordinaci psychiatrie, kde mi pan doktor bez přílišného vyslechnutí mých obav zdvojnásobil dávku antidepresiv a nasadil těžší kalibr anxyolitik.

Protože jsem paličatá liška podšitá, řekla jsem si, že to nedává smysl. Může trvat až šest týdnů, než začnou antidepresiva zabírat, navíc už při té nízké dávce jsem v noci byla hodně mimo (chodila jsem ve spaní po bytě a netušila to) a taky jsem nechtěla zobat rivotril jako bonbónky, takže jsem se už na místě rozhodla zaignorovat toto doporučení, protože mi přišlo přehnané. Tohle je postup, který nedoporčuju. Byla jsem ale přesvědčená o tom, že je to správné rozhodnutí. A ukázalo se, že bylo.

Od začátku jsem byla rozhodnutá, že chci pomoc léků využívat jen v rozsahu nezbytně nutném – rozuměj co nejkratší dobu v co nejnižším množství. Možná jsem na sebe zbytečně tlačila, ale bála jsem se zkrátka určitého návyku, sklouznutí do „komfortu“ silné pomoci. V té době jsem už měla větší vhled do komunity maminek s psychickými problémy a odrazovaly mě případy žen, které užívaly tyto léky dlouhá léta.

Doporučovaná minimální doba léčby jsou čtyři měsíce. Rozhodla jsem se, že to u mě budou čtyři měsíce a udělala jsem všechno proto, aby to vyšlo. Mezitím mě vyhodili z psychiatrické léčby a přesunuli k obvoďákovi. To je signál, že to není vážný. Vysazování zrovna vycházelo na konec podzimu – taková ideální doba pro dobrou náladu, že 🙂 nicméně se mi podařilo přesvědčit obvoďáka, že už je mi dobře a on svolil k velmi postupnému snižování dávky a kontrolám. Všechno proběhlo hladce a já se konečně začla cítit svobodná, začla jsem se těšit na to, jak si budu moct dát večer nějaký ten alkohol a že mi v noci už nebude slabo a na zvracení.

Tou dobou se však u mě náhodou zjistila hyperfunkce štítné žlázy. V krajní hodnotě, která se „ještě“ nemusí řešit, ale „už“ se může projevovat, třeba psychickými problémy.

Po měsíci, kdy jsem byla „čistá“, toť kolem Vánoc, jsem měla náběh na další panickou ataku, kterou jsem ale včas podchytila léky a tak k ničemu většímu nedošlo. Nutno říct, že mi tahle zkušenost ale hodně pomohla v tom pochopit, co se uvnitř mě vlastně děje, protože jsem přímo zarazila procez zhoubných cyklických myšlenek a byla schopná se na ně hned podívat s nadhledem. Pár dní jsem se cítila skvěle, než se začly negativní pocity vracet.

Začla jsem cítit jsem záchvěv strachu, že jsem přecenila své schopnosti, že jsem příliš brzo vysadila antidepresiva a že to se mnou zas půjde z kopce. Nějaký vnitřní hlásek mi velice perzistentě radil, abych se objednala k lékaři tradiční čínské medicíny. Je mi záhadou, kde jsem na to přišla, protože jsem se o to nikdy nezajímala, ani s tím nikdo v mém okolí neměl žádné zkušenosti.

TOHLE bylo hned po ukončení kojení druhé nejdůležitější rozhodnutí toho roku. V den termínu vstupní prohlídky jsem dorazila k panu doktorovi jako absolutní hromádka nekontrolovatelného třesu, který se doslova bál každého svého srdečního tepu. Opět s omezenou schopností jíst a spát.

O měsíc později se můj stav zlepšil o 50%. Podobně jako u antidepresiv, i u užívání bylinných směsí trvá nějakou dobu, než „naběhne“ účinek – a to kratší dobu, zhruba dva týdny. Je to opravdu fascinující, ale cítila jsem se velice podobně jako během užívání antidepresiv. Akorát s tím rozdílem, že během užívání antidepresiv jsem měla pocit, jako kdybych byla já a mé negativní pocity odděleny, na dvou různých místech a proto se ke mě nedostanou. Zatímco s bylinkami jsem cítila, jako kdyby ty negativní věci byly pořád součástí mně, ale mám vůči nim dostatečný nadhled na to, aby mi mohly nějak ublížit. Byl to pro mě zásadní posun z hlediska terapie. U antidepresiv jsem totiž měla pocit, jako kdyby se mě ty problémy vlastně ani moc netýkaly. Byly mimo mě, hodně daleko.

Léčbu pomocí tradiční čínské medicíny vnímám jako úžasný posun, protože došlo k harmonizaci těla i ducha. Můj stav byl způsoben absolutním vyčerpáním organismu (malinový jazyk) a chybějící energii bylo potřeba nejdříve doplnit. To vše se pozitivně odráželo i na psychice a tak jsem se s každým měsícem a vylaďováním mé individuální bylinné směsi cítila lépe a lépe. Od doby začátku užívání bylin jsem (musím zaklepat) neměla jedinou další panickou ataku, můj stav se stabilizoval jak psychicky, tak i fyzicky (srovnala se i štítná žláza) a cítím, že se můj život začíná vracet do normálních kolejí.

Ještě dlouho po událostech toho roku jsem měla problémy se spaním doprovázenými občasnými nočními můrami – nejčastější problém bylo časté buzení – po cca 2h a neschopnost znovu usnout. To vše se začlo výrazně rovnat do normálu až rok po porodu, nejdříve jsem slavila 3h spánku v kuse, pak 4h spánku v kuse, jen jen tři probuzení za noc, pak dvě, pak jedno. První noc spánku v kuse jsem slavila 16. 6. 2021. Další takový úspěch se podařil až zase za několik měsíců, nicméně jsem zaznamenala určitou zlepšující se tendenci, například to, že většina mých nocí od té doby začla mít strukturu dvou bloků po 4h, což jsem vnímala jako velmi pozitivní vývoj. Zároveň jsem se tím vším hodně přiučila i o spánku, o tom, co je normální a co ne, a že je to spektrum „normálních“ věcí vlastně o dost širší, než si myslíme. Takže jsem přestala tolik schízovat a řešit, že můj spánek není perfektní. Tomuto tématu se věnuju blíže v tomto článku.

Můj aktuální stav ku podzimu 2021 – skoro rok a půl po produ. Můj stav je po psychické stránce stabilní. Cítím se silnější než kdy jindy. Mé fyzické problémy odezněly, trápí mě už jen věci, které se se mnou táhnou ještě před těhotenstvím – na tom ale také pracuju.

Všechny tyto zkušenosti mě neskutečně posunuly a posílily, a to jak po stránce fyzické, tak i duchovní. Pochopila jsem spoustu věcí, které mě nevědomky trápily už dříve, odpustila jsem si věci z minulosti, naučila jsem respektovat vlastní potřeby a naslouchat své intuici. Pochopila jsem mnohé fyzické a psychické pochody a chci teď své zkušenosti sdílet a pomáhat těm, kteří to zrovna potřebují.