Trapálie soukromé školky

Když jsem hledala školku pro našeho neverbálního tříletého syna, prioritou bylo, aby si s ním dokázali poradit (tehdy jsme ještě nevěděli, že jde o autismus). Důležitá pro mě tedy byla malá třída a individuální přístup. Nedaleká Montessori školka se zdála být ideálním řešením.

Tuto zkušenost bych asi nejjednodušeji popsala vyprávěním, protože to snad ani nejde shrnout do pár vět. Hned na začátek zmíním, že nemám nic proti soukromému školství na obecné rovině (sama jsem chodila do skvělé soukromé školy), ale mám hodně proti soukromému školství, které je vedeno nezodpovědně. Rodič bohužel nemá moc možnost dopředu zjistit, jak na tom školka je, pokud není něco fatálně špatně nebo na školku neexistují negativní recenze. Bohužel je určitým faktorem také konkrétní dítě. Neurotypické, byť třeba divočejší, dítě je úplně něco jiného než autista a tak se zážitky těchto dvou dětí mohou dost dramaticky lišit – a nakonec i rodičů. Nedovedu si jinak představit, proč by na konkrétní školku neexisotvaly negativní recenze, protože my jsme se objektivně setkali s velkým selháním hned na několika frontách.

Při čtení si možná budete ťukat na čelo, proč jsem syna nestáhal ze školky dřív – pravda je taková, že stejně jako syn mám opožděné zpracovávání emocí a navrch špetku sníženého sebevědomí, takže dokud mi bylo řečeno, že je vše v pohodě, poslušně jsem ignorovala všechny ostatní varování a jela dál.

Jednání s ředitelkou a nástup do školky

Komunikace s ředitelkou probíhala velmi dobře, dokonce jsme se i s pedagožkami sešly v rámci řešení potravinových alergií syna. Byla jsem ujištěná, že mají zkušenosti s různými typy dětí a že to prostě zkusíme, že u neverbálních dětí bývají akorát obvyklé agresivní výpady. Trochu jsem nechápala, proč by můj syn měl být agresivní, ale dobře, každé dítě je jiné.

První červená vlaječka – kdykoliv navýšit docházku není problém, ale u vás ano

Domluvily jsme se pro začátek na snížené docházce – 3 dopoledne s tím, že to budeme moci kdykoliv rozšířit. Nástup proběhl bez potíží, syn na mě nikdy nebyl příliš fixovaný. Zhruba po třech týdnech mi syn předal informaci, že se bojí, že mu děti ve školce dají facku – vůbec jsem nechápala, co tím myslí, ale pak jsem si vzpomněla, že v létě byl obětí incidentu, kdy k němu na písku zničehonic přiběhlo starší dítě a uhodilo ho. Napadlo mě, že se bojí dětí i ve školce a tak jsem to řekla pedagožce. Potože šlo jinak všechno dobře, zhruba po měsíci a půl jsem psala ředitelce, jestli by bylo možné navýšení docházky. Odpovědi jsem se nedočkala, až zhruba po dvou týdnech mi pedagožka mezi dveřmi naznačila, že na to navýšení docházky to zatím nevypadá, že syn ještě moc nezvládá adaptaci.

Zhruba v této době se začal stupňovat synův strach ze školky. Znovu jsem mu opakovala, že ve školce se dětí bát nemusí, že na hřišti to byl jen jeden zlý, větší kluk, ale že ve školce mu nic nehrozí.

Víc mýlit jsem se už nemohla. Během listopadu začal mít syn poruchy chování – začal se náhodně bát členů rodiny, že se na něj někdo kouká – hlavně dětí – začal se ve školce počůrávat a začal mít velké problémy se spaním. Když jsem se ptala ve školce, bylo mi řečeno, že je slabší v sociální oblasti (např. jednou počmáral holčice křídou obličej), ale nevyznělo to jako nějaký velký problém, který by bylo nutné řešit. Naopak mi bylo řečeno, že si děti po tom prvním měsíci uvědomí, že školka není jen zábava, ale i povinnosti a začnou to bojkotovat. Tak jsem tedy naivně věřila „odborníkům“ a dál ho do školky posílala i přes zjevné problémy, které s tím měl.

Druhá červená vlaječka – dnes tu máme chaos, můžete si prosím vzít syna zpátky domů?

Jednoho rána jsme dorazili do školky, vyzbrojení jídlonosičem s obědem z domova. Kompletně jsem syna svlékla, převlékla, obula, umyli jsme si ruce a šla jsem ho předat pedagožce – která se už od našeho příchodu tak nějak vyhýbala očnímu kontaktu a podivně kroutila. S rudým obličejem ze sebe po dlouhém váhání vysoukla, že se moc omlouvá, ale že se kolegyně opařila čajem a že je dnes na děti jen ona a hospodářka – ve třídě bylo doslova pět dětí. Protože mě to zarazilo, tak jsem to zcela akceptovala, byť s lehkým vnitřním vztekem, protože jsem už měla na dopoledne termíny a plány a zbytečně jme vstávali, zbytečně jsem syna musela svlékat a teď zase oblékat – ale dobře, to se může stát, je to výjimečná situace.

Třetí červená vlaječka – je ta školka vůbec nějak zabezpečená?

To je jedna z těch věcí, které si všimnete až po nějaké době, protože zas tak do detailů prostory nezkoumáte – pokud dopředu nevíte, na co se zaměřit. Protože jsem s postupem času vyzvedávala syna nejen mezi dveřmi, ale občas i ve třídě, nemohla jsem si nevšimnout několika věcí. Malý kutilský koutek s nářadím – byť velice chvályhodná věc – se nacházel bezprostředně vedle zásuvky s nechráněnou prodlužovačkou (ve které nebylo nic zapojené), která měla odhalené dírky (neměla ochranné plíšky proti zasunutí předmětů – dětskou pojistku). Upozornila jsem na to pedagožku a ona pokyvovala hlavou a zapsala si to do notýsku. K mému překvapení prodlužovačku nechala, jak byla, zatímco si tam děti vesele hrály se šroubovákem. Protože vím, čeho je schopný můj syn, stačí jedna vteřina nepozornosti a mohlo by to skončit absolutní tragédií.

Druhou pozoruhodnou věcí byla velmi snadno přístupná okna – prostory školky se nachází v prvním patře staré vily, takže jsou okna poměrně nízko. Děti navíc samy mohly na okna lézt přes stupínek, aby rodičům mávaly. Stačilo by jen nechtě vzít na kličku a ze zavřeného okna je okno otevřené dokořán. Je mi záhadou, proč tam nebyly nějaké druhy zámků (ty jsme si doma pořídili už po prvním roce věku syna).

Třetí pozoruhodnou věcí byly odemčené vstupní dveře. Platilo sice pravidlo, že děti nesmí dveře otevírat, ale stačil by jeden nepozorný okamžik a děcko by snadno odešlo schodištem dolů a brankou ven hned na vysoce frekventovanou hlavní silnici.

První velká červená vlajka – když to kousnutí zalepíme náplastí, tak se vlastně nic nestalo

Jednou jsem si syna vyzvedávala a všimla jsem si náplasti na hřbetu ruky. Dost divné místo pro úraz – pedagožka mi nic neříkala, tak jsem to víc neřešila a jeli jsme domů. Tam mi to nedalo a podívala jsem se pod náplast a bylo to zjevné kousnutí. No sám by se tam kousal asi těžko, navíc byl kousanec obráceně, to by ani nezvládl. Tak jsem volala do školky, bylo mi řečeno, že o tom nic neví a zeptá se kolegyně. Telefonát zpátky – lezlo to z nich jak z chlupaté deky, ale nakonec mi bylo řečeno, že kolektiv má se synem problém už od začátku, protože se k ostatním dětem neumí chovat. Že si například lehá na zem a blokuje dětem průchod dveřmi, blokuje lavičku v šatně, křičí a běhá, rozhazuje kostky nebo dokonce dětem ničí jejich stavby.

Prý ho děti kvůli tomu z logických důvodů neměly moc v oblibě a tak na něj sváděly naprosto všechno, co se jim nelíbilo – něco se rozbilo? Může na to Davídek. Něco se ztratilo? Může za to Davídek. Někdo má blbou náladu? Může za to Davídek. Prší? Může za to Davídek.

Ten den incidentu syn blokoval šatnu a jeden chlapeček se rozzlobil a kousnul ho. Bohužel mám stejně jako syn opožděné zpracovávání emocí a tak jsem jí jen poděkovala za informaci a zeptala se, proč mi o tom tedy aspoň neřekly – prý nebyl při předávání čas. Celou dobu během oblíkání tam pedagožka stála a koukala na nás…

Když jsem se ptala na to, jak by chtěly tuhle situaci řešit, tak mi bylo řečeno, že ho budou držet dál od ostatních dětí a oblíkat se bude na židličce v rohu šatny, aby nikomu nepřekážel…

Jak už asi tušíte, tento incident vystupňoval synův strach do panických výšin a tak jsem ho musela nechat skoro měsíc doma, protože naprosto přestal fungovat. Už během pár dní byla zjevná jeho úleva, že se tam nemusí vracet a během měsíce se dal zase do pořádku. Kdykoliv jsme ale jeli autem kolem školce, začal si zakrývat oči, křičet a brečet – mimochodem to přetrvávalo ještě skoro rok.

Druhá velká červená vlajka – i když má ten kluk život ohrožující alergii na oříšky, ten muffin donešený od někoho z domova mu určitě neublíží

Na konci měsíce jsme vždy dostali přístup k albu fotek ze školky. Na konci prosince jsem si prohlížela těch pár fotek se synem a můj mozek na chvíli zamrzl, jak u jedné fotky zpracovával její obsah. Syn na fotce jedl jakýsi čokoládový muffin, nejspíš donešený od někoho z domova v rámci nějaké oslavy. Před nástupem do školky jsem jasně popisovala synův zdravotní stav, doložila veškerou dokumentaci od alergologa, popsala závažnost jeho reakce (může jít do anafylaktického šoku – což je život ohrožující reakce, kdy jde o sekundy – po požití jakéhokoliv oříšku i ve stopovém množství), řádně je poděsila možnými následky, demonstrovala aplikaci EpiPenu… asi marně, protože jim nepřišlo podstatné se mě byť jen zeptat!

Reakce na e-mail s informací o tom, co se na třídě děje (kousnutí + ignorace alergie), byla, jak už jsem očekávala, neexistující.

Zkuste hledat školku pro dítko se speciálními potřebami v půlce školního roku a dejte vědět, jak jste pochodili…

Troufám si tvrdit, že jsem fakt klikař, ale tohle bylo prostě nemožný. Shodou náhod jsme krátce po tom měli návštěvu v SPC, kde jsem líčila naše problémy a málem jim tam upadla čelist. Ujistily mě, že to je jednoznačně pedagogické selhání a že by bylo synovi líp ve školce s adekvátní mírou podpory. Po tomto ujištění to ve mě nějak začlo vřít a obepsala jsem naprosto všechny školky v našem krajském městě, kde by mohli synovi poskytnout nějakou formu asistence a buď mi ředitelky neodpověděly vůbec nebo odmítavě – pouze jedna jediná ředitelka mi vyjádřila podporu – popsala úplně přesně, co bylo špatně a nabídla mi možný nástup od příštího roku a osobní konzultaci.

Zablýsklo se na lepší časy, ale musíme ještě vydržet víc jak půl roku

Během ledna jsem se s ředitelkou stávající školky pokusila znovu navázat kontakt ohledně synových potíží a přiložila jsem doporučení z SPC. Po dvou týdnech čekání se mi konečně dostala odpověď, že to probere s pedagožkami. Po dalších dvou týdnech čekání jsem jí volala a nakonec jsme se domluvily na termínu setkání, kde jsme to měly vše probrat a najít řešení, jak synovi ve školce pomoci se lépe adaptovat. Jen na okraj zmíním, že školné jsem samozřejmě platila i když tam syn vůbec nechodil…

Vzhledem k tomu, že v minulosti už ve školce syn párkrát spal a hodně mu to pomohlo s regulací (doma už mi nespí a po dopolední docházce byl přestimulovaný a už mi neusnul, večer pak usínal v 11 h na zemi), tak bylo součástí mého návrhu řešení, že by měl sníženou docházku v nějaký volnější den, kdy tam budou obě pedagožky a také by tam spal.

Na schůzku přišla paní ředitelka dobře připravená, k doporučení z SPC si udělala vlastní body, kterými potvrzovala, že vše dle doporučení už dělají. Bohužel jsem tehdy neměla ta slova a odvahu pojmenovat, jak je možné, že i když dodržují všechny doporučené postupy, tak že nejsou schopni zkorigovat jedno dítě tak, aby nedělalo problémy ostatním. A že to muselo dojít tak daleko, aby mému synovi fyzicky ubližovaly a koukly na něj jako zvířátko v ZOO. A proč se rozbrečí kdykoliv jedeme kolem školky…

V návaznosti na svou obhajobu mi pak naznačily, že problém může být v rodině, že už se setkaly s dětmi, které už pravidla ovládaly, ale přesto je odmítaly dodržovat, protože z domova neměly pevné vedení a tak to zkoušely i ve školce. Jinými slovy neustále pokoušely hranice.

Což uznávám, že děti dělají, natož autisté – ujišťují se tak a pomáhá jim to s pocitem bezpečí. Ale tak to by snad měly brát jako normální součást vývoje…?

Na dotaz ohledně asistenta se moc netvářily – prý ta možnost sice je, že už to v minulosti bylo párkrát v jednání, ale nikdy to nedopadlo a že vlastně neví, jak přesně to chodí z hlediska financování apod. Zkusím hádat proč…

Výsledek jednání – zkusíme jen pátky

Snaha to řešit byla na obou stranách, stejně tak jako určité pochybnosti o tom, jestli to vůbec půjde. Řešením se zdál být můj návrh, který jsme hned příští týden vyzkoušeli. Konečně se zdálo, že by to mohlo fungovat, protože to dvakrát vyšlo, ale napotřetí opět absolutní katastrofa. Domů jsem si vezla neregulovanou hromádku emocí, která když viděla tatínka, se rozbrečela a začla mlátit hlavou o podlahu a přestala říkat těch pár slov, která se vůbec naučila. Tehdy nám došlo, že tohle prostě není cesta i přes veškerou snahu.

Byla jsem rozhodnutá docházku ukončit, ale nedalo mi to a napsala jsem ještě přímo pedagožce konkrétní dotaz ohledně toho, jak je možné, že to dvakrát fungovalo a potřetí opět absolutní propad. Co bylo jinak. Odpověděla jen na obecné rovině, že si myslí, že má syn potíže s procesem normalizace. Že zkouší, co mu dovolí s pomůckami dělat a co ne. Každá pomůcka má svůj účel a není možné ji používat jiným, než jasně stanovaným způsobem. Syn opakovaně odmítal pomůcky používat jasně stanoveným způsobem (i přes úvodní demonstraci použití), dětem pak není umožněna samostatná práce.

Jenže celý problém jsem viděla v (ne)pochopení synovy neurodivergence. Jeho vnímání světa je odlišné a potřebuje pracovat svým tempem a způsobem (samozřejmě za předpokladu, že neničí pomůcku nebo neohrožuje sebe nebo okolí). Všechno to nežádoucí chování je pak forma stimmingu, která mu pomáhá se regulovat.

Jenže to se nesetkalo s pochopením a dostala jsem k pročtení materiály k Montessori pedagogice – a když jsem si o tom opravdu začala načítat víc, zahraniční zdroje jasně mluvily o tom, že pro děti se speciálními potřebami může být nutné některá pravidla mírně pozměnit tak, aby to v nich nevyvolávalo negativní odezvu. Ptala jsem se i jiných Montessori pedagogů, kteří mi všichni potvrdili, že Montessori systém opravdu není dogma a v určitých situacích je potřeba pravidla mírně upravovat. A víte, co je nakonec taky potřeba? Mít z toho prostě radost. Věc, která mi došla až s nástupem syna do nové školky – vzdělávání a hra má být radost, ne utrpení! V této Montessori školce bylo minimum dětské radosti, smíchu a spontánnosti, jako spíše rigidita a povinnost. Chyběla radost.

Rozkol přístupu a nedostatek zkušeností

Docházku jsem tedy v polovině dubna z pochopitelných důvodů ukončila. Myslím, že se naknec všem ulevilo, protože bylo z pedagožek při každém předávání syna cítit určité napětí a obavy. Díky poslední komunikaci jsem konečně pochopila, kde musel být zakopený pes a proč musely mít se synem takové starosti. Většinu dětí stačí párkrát napomenout a prostě se pak drží s davem a „pracují“ podle představ. Neurodivergentní dítě má prostě jinak zapojený mozek a raději by udělalo cokoliv, než aby dělalo něco, co mu nedává smysl, nehledě na to, co dělají ostatní. Vnější motivace prostě nefungují standardním způsobem a s tím si tam nedokázaly poradit.

Je naprosto pochopitelné, že byl syn tak přetížený a dysregulovaný, protože byl neustále nucen jít proti sobě.

Věřím, že se pedagožky ve školce snažily, ale nemůžu se zbavit dojmu, že jeho diagnózu bagatelizovaly a se svými omezenými znalostmi speciální pedagogiky se pouštěly sebevědomě do něčeho, na co neměly dost praxe.

Bohužel nikdo neměl dost soudnosti mi na rovinu říci, že tam na to nemají. Jestli v tom byly peníze nebo upřímné přesvědčení o tom, že ho „naučí“ – to opravdu nevím – ale výsledkem bylo zlomené dítě, které po špatném dni ve školce skočilo do regresu cca 1 rok zpátky a trvalo týden, než se vrátilo na původní úroveň.

Hořkosladký happyend

Moje zoufalé jednání s onou jednou jedinou ředitelkou, která mi nabídla pomocnou ruku, opravdu dopadla úspěchem a syn letos v září nastoupil do speciální třídy s ohromnou mírou podpory. Kromě toho se pak ukázalo, že se jedná o prakticky nejlepší školku pro děti se speciálními potřebami ve městě a po té vší smůle jsem si opravdu vytáhla Jokera, jen to chtělo vydržet.

Poučení?

Novou školku už sice vybírat nebudeme, ale snad bych své zkušenosti mohla aplikovat do výběru školy a Vám možná trochu přiblížit své myšlenkové pochody a zkušenosti. A tedy absolutně nehledět na to, jestli jde o soukromé nebo státní zařízení, ale o:

Lidi – alfa a omega. Jak se cítíte, když vejdete do prostoru škol(k)y? To se dá dobře porovnat až když jich navštívíte víc… ale působí to spíš jako ústav nebo místo, ze kterého jde radost? Že se na vás upřímně usmívá a zdraví každý, kdo vás potká, včetně dětí, pedagogů i uklízečky? Jaké vzdělání mají pedagogové? Vzdělávají se dále? Učí třeba někteří z nich na vysoké škole? Snaží se třeba ředitelka neustále posouvat kvalitu škol(ky) pomocí různých certifikací/spoluprací s odborníky v oboru? Tohle vše jsou dobré indície, že pedagogům tam na dětech opravdu záleží.
Systém a dodržování pravidel – to se odráží úplně ve všem, od komunikace, přes organizaci vzdělávání, prostoru, ale i bezpečnostních opatření (naprosto ve všem). Tohle je bohužel věc, která se ukazuje až s časem. A až teď, v nové školce vidím, jak by to mělo být správně.
Dítě na prvním místě & dvakrát měř, jednou řeč (aneb najít škol(ku) během roku je mission impossible) – každý rodič chce pro svoje dítě to nejlepší, ale vědět, co je to nejlepší pro konkrétní dítě je opravdu těžké. Zvlášť, pokud má dítě speciální potřeby! Vždycky bych všem doporučila jít ihned za odborníky. Kdybychom naše kolečko diagnostikování absolvovali dříve, v SPC by nám jistě poradili jinou školku – ještě před prvním nástupem ve třech letech. Rozhodně se nespoléhejte na to, když vám budou ve školce tvrdit, že mají zkušenosti s dětmi se speciálními potřebami. Ptejte se na konkrétní věci. Vzdělání. Certifikace. Astistenty pedagoga. Speciální pedagogy. Metodiky. Tohle je tak široké téma, že si v tom každý najde něco svého a pak hrdě prohlašují, jak jejich školka nabízí logopedickou péči, ale ve skutečnosti to může pomoci akorát dětem se špatnou výslovností, protože tam jaksi opomněli fakt, že třeba klinický logoped se zabývá nejen řečí, ale i celkovým rozvojem dítěte – i např. motoriky. Rozpoznat problém za běhu může být někdy hodně těžké a bohužel jasný důkaz o problému může nastat až když už je skoro pozdě. A potom – raději rok doma, než půl roku v nevhodném nebo nedejbože toxickém prostředí.
Co tam skutečně dělají s dětmi – vzdělávací plán jsou hezká slova na kusu papíru, ale jak to opravdu vypadá? V naší nové školce každý den přes aplikaci Twigsee vidíme konkrétní ukázky práce s dětmi, např. písničky a básničky jako přechodové rituály mezi činnostmi, upevňování třídních pravidel, rozvoj všech částí osobnosti a schopností dítěte. Ve staré školce jsem maximálně dostala pár detailů slovně mezi dveřmi, pokud jsem se zeptala (např. byli jsme venku). Navíc tam kromě běžných činností často chodí na výlety, kulturní akce a v rámci školky nabízí hned několik dalších programů a aktivit (např. rozvoj předškoláků s PAS, spolupráce s lesní školkou).
Vlastní kuchyň – už při hledání první školky jsem to brala jako velké pozitivum, ale netrvala jsem na tom. Teď už bych na tom trvala, protože po zkušenosti s rozvážkovým stravováním už bych to synovi nedala nikdy více. Přesolené polotovary bez špetky lásky, z podřadných surovin s nulovou výživovou hodnotou. Aktuální školka má certifikaci zdravá školní jídelna a opravdu tam jsou jídla krásně pestrá – bohužel jsem je zatím nechutnala, ale jistě i dobrá. Školka je státní a nepřiplácíme nic víc na obědech, takže argumenty o nedostatku peněz mi přijdou poněkud liché. Stačí jen trocha vůle, plánování a kreativity – čímž ovšem neříkám, že by školy a školky nepotřebovali lepší financování pro kvalitu jídel! Ale státní škol(ka) != odporná jídelna s nedostatkem peněz.
Ptát se, ptát se, ptát se. Ne, nebudete vypadat jako přehnaně starostliví rodiče. Zvlášť, pokud s vámi školka nesdílí detaily o průběhu dne, máte plné právo vědět, co vaše dítko celý den ve škol(c)e dělá a jestli tam není jen odloženo, ale jestli je také rozvíjeno. Nejsem nikterak ambiciózní matka, takže vážně nepotřebuju pro dítě nabitý program a mám za to, že volná hra je základem spokojeného dítěte, ale na druhou stranu časté nabízení veškerých aktivit je také klíčem k nenásilnému rozvíjení. To je jako se socializací štěněte – prostě ho berete úplně všude, aby z něj byl normální a vyrovnaný pes. Ve staré školce jsem žila trochu v mylné představě, že pokud mi nic explicitně neřeknou, tak je všechno v pořádku. A tedy, správně by měli – ale evidentně to není vždy ten případ. Takže dokud nebudete mít 100% důvěru, raději se ptát více, než méně – a zdá se, že mailová komunikace dokáže někdy lépe otevřít i problematická témata, než komunikace z očí do očí (bohužel).

Závěr

Doufám, že vám tento článek něco přinesl a že se nikdy nedostanete do takové situace jako my.