Jak můžeme žít více udržitelně? Představím vám svůj sen o udržitelnsoti hned jak si ten termín objasníme. Udržitelnost je slovo, které se v poslední době skloňuje ve všech tvarech a dost často mívá i určitý náznak negativní konotace. Přitom to vnímám jako naprosto nezbytnou záležitost, filozofický směr, naději a vlastně jedinou cestu, jak do budoucna žít kvalitně. Ale asi hodně záleží, jak to slovo chápeme, že?
Udržitelnost se nejčastěji používá v kontextu ekologie, a to jako schopnost biologických systémů udržovat diverzitu a produktivitu na dobu neurčitou, je to ale koncept, který se uplatňuje i všude jinde – v kontextu lidské civilizace je to praktická schopnost uspokojit základní potřeby dneška bez kompromitování schopnosti budoucích generací uspokojit jejich základní potřeby a udržet jejich životní úroveň.
Je to filozofický systém prolínající se do praktického života.
Aktuálně na Zemi žije necelých osm miliard lidí, z čehož téměř 2 miliardy trpí nadváhou a skoro 1 miliarda podvýživou. Odhady tvrdí, že do roku 2050 by počet obyvatel Země měl vzrůst na necelých 10 miliard. Jen za první měsíc roku 2022 se nám jako lidstvu podařilo odlesnit přes 400 000 ha lesů, zatímco pouště se rozšířily o 1 000 000 ha. Pro začátek jmenuji jen malý statistický výčet. Komu se tohle zdá udržitelné, je evidentně blbý.
Lidé ignorují stav už moc dlouho
Když environmentalisti začali v osmdesátých letech bít na poplach, málokdo jim věnoval pozornost.
Když se začli členové Greenpeace přivazovat ke stromům, bylo to lidem k smíchu (nebo vzteku).
Není to tak dávno, kdy náš bývalý pan prezident Klaus zesměšňoval koncept globální změny klimatu a velká část lidí jen nezaujatě přitakávala.
A když se začaly řeky v Česku periodicky vyplavovat do nevídaných šíří (a to i ty, které se nikdy v dochované historii nevyplavily), začaly padat teplotní rekordy a Vánoce na sněhu jsme v nížinách neviděli už patnáct let, mnoho lidí se začlo škrábat na čele.
Ovšem síla a intenzita přírodních jevů posledních let už musela přesvědčit snad většinu pochybovačů, protože i když zatím zcela nechápeme provázanost a komplexitu všech přírodních jevů, musí být i laikovi nad slunce jasné, že tornádo o síle F4 nemá ve střední Evropě co pohledávat. Epidemie Covid-19, vymírající hmyz nebo sněhové závěje v Athénách a 12 nad nulou za polárním kruhem? To vše jsou jen další varovné signály kolabující přírody jako celku.
A lidé si pořád jedou svojí.
Když se vrátím ke statistice na začátku (a to nám tam chybí údaje o produkci odpadu…), je zřejmé, že jeden z velkých problémů naší společnosti je neschopnost hospodařit s jídlem efektivně. Mnoho lidí žije v nadbytku, kdy se jídlo i účelově vyhazuje, zatímco nemalá část lidí trpí bídou. Už jen tohle vnímám jako absolutní selhání morálky společnosti (no jo, když oni v tom opět chybí peníze, že). Druhý problém, který z toho plyne, je v přetěžování životního prostředí; vždyť je úplně padlé na hlavu, aby se někde vynaložila energie pro vypěstováí něčeho, co účelově skončí v koši (a to by ještě mohlo být v „pořádku“, kdyby se jednalo o materiály, které se opět rozloží).
Západní společnost zapomněla, že život funguje v cyklech. Všude jsou cykly. Už ve třetí třídě se děti učí o nějakém koloběhu vody v přírodě. A účel? Přejde se k další látce, aby na jeho důležitost úspěšně zapomněly. Ale to je jeden z těch nejzákladnějších principů života! Roční období jsou cyklické, zvířata a lidi mají reproduktivní cykly, voda koluje v cyklech, potrava koluje v cyklech.
Jsme jeden celek.
A lidé jako by ho nevědomky systematicky podrývali.
Jako jednotlivci si žijeme ve své skromné bublině relaity tvořené vlastními problémy a ignorujeme všechno, co přesahuje náš horizont vidění a vědění.
Představa třeba takové elektromobility je stále mnohými zesměšňovaná, i když o něco méně, než ještě před deseti lety, kdy to byla pro mnohé skutečná vize scifi.
Nicméně se opět jen stačí podívat na statistiku – do vytěžení známých ložisek ropy zbývá zhruba 40 let – doba, které se většina lidí mé generace s přehledem dožije. Ať se to komukoliv zdá scifi, do roku 2025 bude alespoň polovina provozovaných aut elektrických (na Západě, Česko do západu bohužel nemohu počítat) a ještě před nejzazším termínem vyčerpání ropy bude s přehledem převládat elektromobilita (a jiné metody dopravy) a to čistě z důvodu, že provoz spalovacích aut bude krajně neekonomické. Nejen kvůli daním a dalším „sankcím“, ale prostě proto, že ropy bude čím dál mémě – a tržní ekonomika praví, že čeho je málo, to je drahé.
Naděje v podobě Grean Deal
Evropa si už před dvěma lety schválila Green Deal – program, který má za cíl napravit škody vzniklé nešetrným hospodařením. To není scifi, to je realita. Do roku 2050 chce být Evropa uhlíkově neutrální.
Nemá tedy absolutně smysl se bránit změnám nebo snad i proti nim brojit – snaha napravit škody je ta jediná cesta, jak z té patálie ven – a to myslím opravdu vážně, tady jde i o životní úroveň lidí. Tolik lidí si neuvědomuje, že kolabs životního prostředí negativně ovlivní všechny jejich obyvatele. Nejde tady „jen“ o brouky, vymírající lední medvědy nebo vzácné kytičky. Bereme tolik věcí jako samozřejmost a jen si bereme, místo abychom dávali. Je na čase prolomit egoismus svého druhu (byť je to v základu pořád snaha o vlastní přežití, jen si to musí lidi uvědomit, že…).
Investovat do zelené energie je nejen investice do přírody, ale i do úspor
Je fascinující, kolik lidí si myslí, jak jim přechod na obnovitelné zdroje energie zničí životní úroveň, jak všechno bude drahé, složité a já nevím co všechno. Bohužel ohromnou škodu napáchaly mafiánské kšefty s výstavbami slunečních elektráren, které skutečně byly a jsou problematické. Jako se všemi technologiemi, jde hlavně o inteligentní nasazení. A to tady bohužel neplatilo kvůli vidině zisku.
To, jak aktuálně funguje výroba elektrické energie ale skutečně nemůže úplně dobře fungovat s obnovitelnými způsoby jejího získávání (minimálně ne zatím). To, co si lidé musí uvědomit, je to, že musíme změnit systém a svůj způsob uvažování. Jednou z cest je decentralizace – o tom více níže.
Krize s cenami energií teď jasně ukázala, jak jsme jako jednotlivci neskutečně závislí na systému. Žijeme v oddělených miniaturních skupinách, uzavřeni v klíckách uprostřed velkých měst. Možná výhodné, pokud všechno funguje „jak má“, ale rozhodně to ale nebude fungovat, pokud se systém začne hroutit. Lidé ve městech budou více náchylní k epidemiím různých nemocí (a nedělám si iluze, že epidemie Covidu byla na dlouhou dobu poslední), v případě nedostatku jídla nebo vody budou muset vydávat velké peníze jen za nákup základních surovin, pokud dramaticky zdraží energie, pak budou lidé v panelácích opět odkázaní na systém a pak tu také máme aspekt odloučení. Lidé žijí na kupě jak potkani, ale vůbec se naznají a už vůbec si nepomáhají.
Už teď vidíme, jak je naše společnost nemocná.
Lidé jsou nešťastní, antidepresiva zobe každý druhý, ceny jídla i enrgií se zvyšují, řádí nám tu virus a lidé jsou si od sebe dál, než kdykoliv dřív. Něco je systematicky špatně.
Nemám jednoduché odpovědi na řešení tohoto problému jako celku, ale mám řešení pro sebe a pro jednotlivce. A tím je začít u sebe.
Musíme do svého života zařadit udržitelnost v podobě uvědomělé soběstačnosti.
Nedělám si iluze, že v případě veliké krize přijdou na řadu vidle a lidé si budou brát věci silou. Pak by člověk opravdu potřeboval obrněný kryt. Pojďme se ale zaměřit na realitu ne až tak nereálnou (jejíž špetku jsme už okusili a stav se jen tak magicky nezlepší, spíše naopak).
Představte si realitu, kdy počasí neumožní dostatečné pěstování úrody. Té je tedy málo a tak se dováží z daleka a zásoby jsou malé. Cena potravin stoupá, taktéž kvalitní pitné vody ubývá a její cena stoupá. Přijdete o zdroj příjmu v důsledku epidemie nemoci. Žijete z úspor a finanční podpory státu (v lepším případě). Cena za energie také stoupá. Žijete ve 2+1 s partnerem a dvěma dětma. Jste zavření doma kvůli zákazu vycházení. Máte ponorku, dluhy na krku a žádné východisko.
Nemusíme malovat čerta na zeď a stejně to není nic moc
Tohle je scénář, který je jen kousek od katastrofických scénářů jako že skončíte na ulici. Spousta lidí od takového osudu drží jen těch pár korun od státu a příjem partnera. I když si odmyslíme všechny ty problémy, pořád je to život, který mě děsí. Není ale ničím neobvyklým pro mnoho lidí a když zrovna nemají výše zmíněné problémy, považují to za normální realitu, protože si nic jiného neumí představit.
V momentě, kdy se ale křehký balanc zvrátí, nejvíce to pocítí tito lidé, protože jsou plně závislí na systému.
Další velkou kapitolou je nakládání s jídlem. Na to téma jsem se rozepsala v druhém článku, tady už by to bylo moc dlouhé.
Vize udržitelnosti
Moje vize spokojeného života stojí na pokoře a cykličnosti. Stojí na základech péče o životní prostředí. Mrzí mě, že ještě pořád v dnešní době spousta lidí vnímá tyto myšlenky jako něco podřadného, co vymýšlí pouze eko-fanatici. Jenže vidět svět ode zdi ke zdi není cesta. Vize se vrátit ke koním a spálit všechny stroje je stejně nesmyslná jako třeba protahování těžby uhlí a spalovací auta.
Mnohem výhodnější je poučit se z minulosti a vyžívat moderních poznatků a technologií. Žijeme v době, kdy právě díky technologiím máme úžasné možnosti, jak žít udržitelně.
Chci sama za sebe udělat maximum pro to, aby moje existence nebyla na něčí úkor.
- Nebrat si víc, než potřebuju (vodu, jídlo, kupovat věci).
- Vrátit (pokud možno) vše, co si vezmu (sázet stromy, tvořit kompost).
- Neškodit ani neomezovat svojí existencí své okolí (lidi, přírodu)
- Pomáhat v obnově přírody. Investovat do neziskových organizací.
- Minimalizovat odpad. Recyklovat a upcyclovat.
- Nebýt závislý na systému v základních životních potřebách.
- Omezovat maso na absolutní minimum, sám chovat masná zvířata nebo kupovat pouze v bio kvalitě.
- Žít v souladu s cykličností světa – dnes jedeme pořád naplno, čili je to o tom dopřávat si odpočinek a směřovat své činnosti podle vhodnosti okolní situace. Nebudeme plavat proti proudu, když můžeme jít s ním, ne?
- Zajímat se o politiku a dění kolem sebe – vědomě se podílet na tvoření svého životního prostředí.
Všechny tyto myšlenky lze realizovat v každodenním životě.
Ale ještě lépe pomocí správného bydlení – které ovšem nemusí být vůbec tak drahé, jak by se mohlo na první pohled znát. Jsem přesvědčená, že časem bude přibývat dotací na různé systémy a v konečném efektu člověk neskutečně ušetří a osvobodí se.
Moje vize bydlení
Mám v plánu postavit modulární kontejnerový dům, který by propojoval přírodní prvky s moderními technologiemi. Byl by postaven pomocí použitých a lokálních materiálů (zeměloď) – tak, aby dům splýval s okolní krajinou, aby byl pasivní a energeticky soběstačný.
Technologie
Jako nezbytnost vnímám solární panely pro výrobu elektrické energie (do baterií) a na ohřev vody. Systém vodních nádrží pro sběr dešťové vody by měl být v dnešní době standard snad už u všech domů, bohužel je to spíš vzácné. Splachování záchodu pitnou vodou vnímám jako absolutní výsměch přírodě a jeden z nejhorších zločinů lidstva.
Líbí se mi představa kořenového filtračního systému, který umožňuje čistit odpadní vodu z domu. Voda může být použita pro chov ryb, které budou hnojit rostliny – akvaponie. Ta nabízí celoročně čerstvou zeleninu a maso z ryb.
Hodně zajímavá je taky myšlenka umístění domu uvnitř velkého skleníku – úplně nebo částečně. To prodlužuje vegetační období a zpříjemňuje chladné zimní měsíce.
Pozemek
Dům by měl stát na pozemku dostatečně velkém, aby na něm kromě „hezké zahrádky“ byl kousek divoké louky, lesa i vodní plochy (např. mokřad). A teď mě nechápejte špatně, to zní jako něco hodně luxusního, ale jsem přesvědčená, že v průběhu času začnou lidé opět žít v menších komunitách, kdy budou krajinu sdílet tak, aby na ní mohli ku prospěchu všech hospodařit. Gigantické lány neúrodných polí zničených erozí, nešťastní zemědělci trávící hraboše, kteří pak otravují predátory… kde to žijeme? Vždyť je to strašné… To je něco, co se musí změnit.
Na této členité ploše je potřeba sázet původní rostliny, které přispívají k biodiverzitě. Odměnou nám pak můžou být barevní motýli a včely radující se z kvetoucích rostlin. Je tedy potřeba být v kontaktu s biology, kteří ví mnohem lépe, jak to funguje.
Součástí sídla by měla být i domácí zvířata – což se pak lépe relizuje v komunitní podobě (já mám slepice a soused ovce a vzájemně své produkty sdílíme), ale i tak považuju za úplný základ chov slepic. Kromě toho, že člověk významně ušetří, má pod kontrolou celý proces chovu a ví, že je uděláno maximum pro spokojenost zvířat. Jako další úžasná zvířata vnímám včely a ovce.
Zatím je to vize vzdálená.
Přesto se snažím dělat maximum pro to, abych žila tak, jak vnímám, že je to správně. Na našem rodinném domě na okraji města máme instalované solární panely pro ohřev vody a výrobu elektřiny. Ze střechy sbíráme dešťovou vodu, kterou splachujeme záchody, pereme prádlo a zaléváme rostliny.
Na soláry jsme získali dotaci a vodní nádrž vyšla i s instalací v řádu desítek tisíc. Obě investice se na úsporách samy zaplatí do patnácti let a máme dobrý pocit z toho, že jsme udělali v našich podmínkách maximum.
Mé plány se momentálně ubíhají k malinkatému akvaponickému systému – sladkovodní akvárium, které bude poskytovat živiny pro pěstování bylinek. Už se těším, až vám o tom poreferuju 🙂
Napsat komentář